Otakar Zemina
Otakar Zemina se narodil 18. prosince 1899 v rodině hrnčíře v Nové Pace. Po skončení základní školní docházky zde absolvoval v letech 1910 až 1918 státní reálku. Poslední dva roky 1. světové války prožil v činné vojenské službě u pěšího pluku v Jičíně, Kadani, ruském Polsku, volyňském Vladimíru, ruské Ravě, Planině, Tridentu a na dalších místech fronty. Od 1. srpna 1918 byl v legiích v severní Itálii. Po návratu do Československa sloužil v Českých Budějovicích, Veselí nad Moravou, Komárně, Nových Zámkách a Levicích. Dne 9. srpna 1919 byl demobilizován jako příslušník 39. výzvědného pluku útočné čety. V letech 1919 až 1920 prošel kurzem při učitelském ústavě v Praze, a do roku 1921 byl zástupcem učitele v Lázních Bělohradě. V roce 1921 vstoupil do 2. ročníku Akademie výtvarných umění, kde studoval u prof. Jakuba Obrovského a později u Vojtěcha Hynaise. Mezi roky 1923 až 1924 získal první cenu za klauzurní práce a stipendium školy na cestu do Itálie (2000 lir). Ocenění za svou tvorbu získal ještě několikrát. V roce 1926 podnikl studijní cestu do Itálie, o tři roky později do Francie a Belgie. Od roku 1928 působil jako středoškolský profesor v Moravských Budějovicích, Kyjově, Znojmě a Brně. Otakar Zemina učil do roku 1962, naposledy na Škole uměleckých řemesel jako vedoucí oddělení malby. Od roku 1976 žil v Dolní Kalné a Nové Pace, kde byl jmenován čestným občanem. Zemřel 4. června 1990 v Mlázovicích.
Po celý život maloval, kreslil, ilustroval časopisy, knihy pro mládež a odborné publikace, vyřezával loutky. Od roku 1932 byl členem Sdružení výtvarných umělců jihozápadní Moravy ve Znojmě, sdružení výtvarných umělců moravských v Hodoníně, Klubu výtvarných umělců v Brně a Svazu českých výtvarných umělců. Zúčastňoval se společných výstav těchto institucí. Několikrát samostatně vystavoval v Brně (1970,1972 a 1976 – Dům umění), Nové Pace (1977, 1980, 1989 a 1999 – Suchardův dům) a Hořicích (1980 – Galerie plastik). Jeho práce jsou zastoupeny ve sbírkách Moravské galerie v Brně, Muzea města Brna, Městského muzea v Nové Pace, Památníku K. V. Raise v Lázních Bělohradě a v soukromých sbírkách.
V kresbách a žánrových obrazech 20. let až 50. let se Zemina často vrací do vzpomínek na dětství a mládí v Nové Pace, ale i k zážitkům z války a po roce 1945 k událostem 2. světové války a osvobození. Žánrové olejomalby uchovávají podobu tváří i prostředí, jsou střídmě barevné, založené na pevné kresbě a modelaci tvaru. Přes patrný vliv akademického školení nejsou neosobně chladné a mívají půvab popisného vypravěčství. Souběžně se Zemina věnuje kresbě, jež je jeho vášní a v níž vyniká. Kresebné jsou i jeho ilustrace. V 60. letech 20. století se Zeminův projev mění, opouští přesný popis, zachází volněji s kresbou a malbou. Postupně se uvolňuje i jeho představivost; barevná skvrna, otisk přírodního detailu, listu apod. vytváří složité obrazové mozaiky. Bohatství fantaskních forem a struktur je spojeno s kreslířskou precizností i ovládáním různých technik a materiálů.
Z ilustrační tvorby jsou známé především jeho knihy Pověsti, pohádky a lidový humor na Novopacku (F. Číp), Na koho to slovo padne (E. lank), U nás doma (V. Svobodová), Talisman (W. Scott), Králův lučištník (Q. Durward) a Tvrdohlavá Marie (A. Zhoř).
PhDr. Nina Dvořáková
