Zdeněk Šputa se narodil roku 1916 v Somberku. Studoval soukromě před 2. světovou válkou a po jejím skončení u profesora Jakuba Obrovského, byl členem Čs. svazu výtvarných umělců, založil skupinu Horizont, je nositelem Keplerovy medaile a členem Unie výtvarných umělců. Svůj podkrovní ateliér měl již od roku 1947 v Mánesově ulici v Praze.
Šputův malířský talent zrál v krajině v Podkrkonoší, kde našel útočiště v Kalském mlýně. Odtud odvozené melancholické barvy ve střízlivých akordech nanáší na podklad v reliéfní struktuře. Hlásí se k proudu české lyrické abstrakce. V pomyslném prostoru jeho obrazů působí souhra promalovaných ploch s úlomky nalezených předmětů jako živé svědectví o pocitech z krajiny našeho času. Když jeho krajinářskou tvorbu zamítla dogmatická kritika, ponechal si malbu jako své osobní hájemství a veřejně se věnoval výstavnictví a dekorativní tvorbě pro interiéry i exteriéry (plastiky, goblény) u nás i v zahraničí – v Bratislavě, Frankfurtě nad Mohanem, v Aténách, Londýně, Stuttgartě, Stockholmu, Neubrunnu, Vídni, Baden Württemberku aj. V osmdesátých letech se vrací k malování, jemuž je věrný dodnes. Po roce 1987 se veřejnost mohla seznámit s jeho volnou tvorbou na několika místech v Podkrkonoší – v Nové Pace (1987), v Hořicích (1988), na Pecce (1997). V Jičíně byla vydána roku 2006 k výstavě knížka o Zdeňku Šputovi, která zaznamenala velký ohlas. Malířovy práce se nacházejí v mnoha soukromých i veřejných sbírkách po celém světě (v Německu, Švýcarsku, Anglii, Rakousku, Itálii, USA, Kanadě a Japonsku). Doc. PhDr. Jiří Šetlík
Pan Šputa toho sice moc nenamluví, ale o to více maluje. Jeho práci dobře vystihují slova malíře Vladimíra Komárka: „Obraz u poctivého malíře je vždycky obrazem jeho nitra. Na to, že každý malíř vlastně maluje celý život jen jeden obraz, se přišlo už dávno.“ Herečka Táňa Fišerová dodává: „Jeho obrazy zpracovávají bolest proměnou ve vyrovnání. Je malířem ticha a jeho barvy jsou barvami duše“.
On sám říká: „Nejdřív jsem maloval krajiny. Velká, rozměrná plátna. Tahal jsem to na zádech po Jižních Čechách. Tehdy mi šlo hlavně o to, abych si zamaloval. Jó, čím člověk míň ví, tím víc si troufá. Já, když si jenom vzpomenu... Pak jsem ale zjistil, že potřebuju něco méně konkrétního, a tak jsem začal malovat oblohu. Ta nezachytitelná stálá přeměna oblaků mě přímo fascinovala. Je to jako proces, který probíhá tady vevnitř a problém je, jak to zviditelnit....“