Ladislav Šíma

Zvláštní oblast společenského vědomí s určitými specifickými vlastnostmi – umění – má také specifickou možnost působení na člověka, jakou nemá například filosofie nebo věda, a náleží jí proto v životě člověka zcela zvláštní místo.

Zatímco ostatní formy společenského vědomí sdělují nám svá poznání definicemi, zbývá vedle nich ještě rozsáhlá oblast, jejíž obsah definicemi postihnout nemůžeme. Do ní náleží duševní a citové prožitky, vztahy člověka k přírodě, k ženě, rodině, přátelům, i k vlasti, k sobě samému a k lidstvu vůbec. Tato oblast by zůstala neznámá, poznání nepřístupná, její obsah by unikal možnostem sdělení, kdyby nebylo umělců, kteří tyto hodnoty objevují, přinášejí společnosti jejich poznáni, fixují je a zprostředkují zvláštní cestou, kterou nazýváme uměním, uměleckou tvorbou.

Způsob, jakým se umělec těchto hodnot dotýká, jak je uchopí a jak sděluje, určuje jeho místo ve společnosti a v kulturních dějinách národa. Proto se zabýváme osobnostmi umělců, abychom posoudili, v jaké míře a jakou formou poznání těchto hodnot přinášejí, jak splnili svůj společenský podíl. Viděnou skutečnost může umělcova představivost zvýraznit, její nejsubtilnější složky přiblížit. Nezřídka, aby mu bylo lépe rozuměno, umělec násobí účin různými, jen umělecké tvorbě vyhrazenými prostředky, útočí na smysly diváka nebo posluchače, umocňuje viděné a prožité – uměleckou formou.

Není pochyby o tom, že záleží na umělcově erudici a jeho vlastní výtvarné potenci, na jeho morálce a vnitřní kázni, kterou váží vše, co přijímá i co vydává. S těmito zřeteli přistupujeme k hodnocení díla malíře, architekta, sochaře, hudebníka, k určení jeho místa v početné skupině lidí zabývajících se uměleckou tvorbou, k jeho významu ve vývojové posloupnosti v umění národa. Tato kritéria jsou také pozadím, před které dnes znovu klademe odkaz Ladislava Šímy, malíře, výtvarného pedagoga, hudebníka, umělce s plným vědomím odpovědnosti ke svému poslání a člověka, který nedovedl zarmoutit.

Ladislav Šíma studoval na pražské Akademii v létech 1904 – 1908 figurální a krajinnou malbu u profesora Roubalíka, Vl. Bukovace a ve speciálce prof. Thieleho. Zde získal techniku kresebného a malířského výrazu. Za duchovního otce jeho výtvarného projevu je však možno považovat i Jana Preisslera, neboť začátky Šímovy tvorby jsou poznamenány tímto uměním, založeným na symbolickém souladu linie a barvy .

Brzy vstoupil Šíma do spolku Mánes, kde se tehdy rozhodovalo o osudu českého výtvarnictví, o jeho činném uplatnění a čestném místě ve vývoji evropského umění. Zde spolu se svými vrstevníky zaslechl první výzvy francouzského umění, odtud spolu s nimi odešel do skupiny výtvarných umělců (založené Josefem Čapkem, 1911 – 1912), s vlastní pokrokovou tribunou Uměleckým měsíčníkem. Věkově i názorově náležel Ladislav Šíma do generace soustředěné ve „Skupině“ charakterizované několika společnými znaky. Věková blízkost vykázala těmto dětem konce 19. století stejnou cestu. V prvním desetiletí 20. století přivedla je na významnou křižovatku české výtvarné tvorby, kde jejich údělem bylo zvolit směr a rozhodnout tak o povaze celé velké epochy duchovní kultury českého národa. Orientace Prahy k západnímu, francouzskému umění byla v této době vedena zřetely výtvarnými, nikoli politickými. Mělo-li české umění zůstat věrno odvěkým pokrokovým tradicím a uhájit si vývojově významné místo v hranicích střední Evropy, pak nezbývala jiná cesta. Neboť Paříž byla tou dobou epicentrem revolučních výtvarných problémů, v okamžiku kdy společenský rozvoj ve své politické stránce stagnoval a revoluční procesy se přesouvaly na pole umění. Jestliže Mánes již od r .1900 počal klenouti první oblouky mostu pochopení z Čech k francouzskému umění, generace Šímova se stala ne trpným vyznavačem tohoto směru, ale jeho pokračovatelem historického významu. V žilách mladého Šímy kolovala krev této generace, nosil její barvy, byl živen ze společných zdrojů: z francouzských impresionistů, odvážných a obroditelských gest Rodinových, objevů Maillolových, ze zázračného zjevení nových barev van Gogha a Paula Gauguina, z klasicky jasného díla E. Bernarda a barokně vzrušeného E. Bourdella. Z této „nejvyšší školy českého umění“ vyšla generace Šímova, nositel avantgardních, neomylně vývojově platných tendencí francouzských. Jí náleží významný podíl lodivodů, kteří, v Praze spíše pohodlně trávící z úspěchů konce 19. století přesvědčeným bojem za nové vidění skutečnosti, její nové pojetí a nový výraz, daleko předešli svou dobu.

„Skupina“ byla jednou z úspěšných dílen problematiky a experimentace. Hledání nových cest a pozdějšími léty potvrzený nesporně progresivní charakter propůjčilo jí vůdčí postavení v českém malířství této doby. Stala se vedle Mánesa druhým z pólů, mezi nimiž probíhal vývojový proces české malířské tvorby. Ani Šíma neutkvěl v epigonství. On i ostatní členové skupiny, naroubováni na základ francouzského poučení, stali se bohatě rozrostlými větvemi, jejichž smělý růst těžil z domácích zdrojů, z tradice staleté duchovní tvorby.

Věk, problémy, palčivé diskusní otázky, společné usilování o nekonečné a nikdy nekončící úsilí o postižení skutečnosti, spojovaly členy skupiny, neuhnuly ani vědomé vůli kubismu, která obnovila v malířství znalost míry, objemu a váhy a na místo ilusionistické imprese postavila prosté abstraktní formy v určitých vzájemných vztazích a poměrech. Také toto poučení se dotklo Šímovy tvorby, a podle vlastních slov, stal se kubismus jedním z kořenů jeho vytváření. Dědictvím po něm je v Šímových obrazech smysl pro pevný objem věcí, viděný a cítěný jako vlastnost předmětu. Respekt k této zásadě žil jako trvalý spodní tón v jeho tvorbě a uplatnil se expresivní tendencí i v dílech pozdních.

Šímovo setkání se západním uměním nebylo něčím, co by ulpělo jen na povrchu. Epizoda byla Šímově povaze cizí. Proto jeho setkání se západním uměním vydalo zdravé ovoce. Vyšel z něho jako skutečný syn českého prostředí nadaného odvěkou schopností zmocňovat se podnětů tvůrčím způsobem. Poučení se ustálilo v Šímově osobitém projevu, v samostatné tvorbě, která těžila z psychologie vlastního národa, ze tvárné malebnosti české krajiny, z typů svého okolí. Vedle krajiny to byla vždycky figura, jíž patřil Šímův trvalý zájem. Uplatňoval je důsledně i při figurálních studiích s náboženským obsahem, kdy se o staletá témata pokoušel novou výtvarnou metodou. Tento program objektivně dodržoval v motivech, k nimž jej, věřícího člověka (byl členem Jednoty bratrské), neinspirovala víra, ale malířská touha po novém pojetí postavy, skupiny, po nové komposici a zlidštění biblických příběhů, které uvedl jako symboly rodiny, zrození a ženství (sv. Rodina, Narození Ježíše, Zvěstování).

Věková blízkost členů skupiny připravovala nevolky i obdobu osudů za I. světové války. Ta spoutala slibné rozpjetí mladých křídel, aby jednotlivé členy po skončení konfliktu propustila ne sice poražené, ale oloupené o několik let práce, kterou nebylo již možno nahradit. Také Šímovi vzal rok 1914 bílou malířskou kytlici a vyměnil ji za uniformu rakousko-uherského pluku, aby v ní dal malíři poznati země, s nimiž národnostní monarchie válčila. Poválečná léta pak měla pro Šímu a jeho generaci uchystáno poměrně málo. Život mladé republiky přinášel jiné úkoly. Neklidný tok kulturního života v osvobozené vlasti a překotné změny v něm vynesly jednotlivé umělce zhusta do poloh, které nedovolovaly již navázat na vývojové zrání válkou přerušené.

Brzy po válce oficiální úkol přinesl Ladislavu Šímovi velkou příležitost k projevu; velkou svým rozsahem i podmínkami úkolu. Roku 1919 byl pověřen Památníkem odboje, aby spolu s malířem O. Koníčkem namaloval obrazy bojišť českých legií v Itálii. Úkol omezoval malíře jednak přesným určením předmětu a místa i požadavkem dokumentárnosti. Šíma byl tedy vázán těmito zřetely, které vylučovaly volbu předmětu podle vlastního výběru a vázán i ve formě podání. Šíma vyhověl těmto podmínkám, aniž by zanedbal povinnosti umělce; vytvořil obrazy pevně sevřené komposičním úmyslem. Jeho italská krajina s určeným výsekem často málo vděčným (Přední stráž na Monte Grappa, Polní nemocnice pod Monte di Val Bella) má teplé tóny jižním sluncem vyprahlé země, aniž by barva byla světlem rozleptána a bez obtíží v ní poznáváme dědictví Cézanova umění. I když někde zápas s popisným úkolem je patrný, Šímovo pozorné studium struktury kraje vyúsťuje na všech obrazech v celek, v němž expresivní síla barvy zhusta omezené na zeleň, kobalt, modř a okr pojí jednotlivé poznatky v pevnou stavbu. Italský úkol je dějinným mezníkem na konci etapy Šímova mladistvého rozletu – etapy, která byla ztlumena I. světovou válkou. K problémům výtvarníka zřetelně patrným v rozhodování o úloze barvy a linie připojil se tou dobou i problém osobního života. Většina členů „Skupiny“ se tehdy vrátila do Mánesa. Její rozpad znamenal mimo jiné i to, že poslání skupiny se naplnilo, že vše, co měla říci, bylo již vyřčeno. Šíma však neřekl své poslední slovo. Proces zrání tkvěl hlouběji v jeho bytosti, spadal v jedno s komplikací osobních vztahů a jeho vnějším výrazem nemohl se stát jeho návrat do Mánesa. Šíma jej řešil odchodem z Prahy. Vědomí odpovědnosti umělce a jeho úkolu ve společnosti bylo v Šímovi silné a živé. Vážnost a rozvaha vedla jej proto na cestu dávné strategie, kde „vítězit znamená umět ustoupit“. Přesto byl Šímův odchod z pražského ústavu do vzdálené Jilemnice všechno jiné než útěk, a tím méně dobrodružství. Snad úmyslně dovolil na čas převládnouti v sobě klidnějšímu úkolu pedagoga nad nikdy nekončícím úkolem umělce.

Snad povinnosti učitele staly se mu tou dobou jakýmsi neutrálním pláštěm, pod nímž mohla probíhati odvěká bolest rození, věčný zápas, jemuž nikdo z umělců neunikne. Šíma chtěl být sám s otázkami, které mu položil osud jako umělci i jako člověku. Sám vzdálen prostředí, v němž dospěl z jinocha v muže, zbaven pomocných rukou přátel, teoretických rozprav, důvěrné družnosti malířské společnosti.

Šíma byl šťasten, že v tomto kritickém období mohl sáhnouti také k jinému druhu uměleckého projevu. Výtečný pianista nalézal tou dobou žádoucí uvolnění v tónech, které mu nepochybně ulehčily i některé otázky, jejichž řešení si uložil. Proměna Šímovy bytosti nedála se ovšem s vyloučením malování. Krajiny z Podkrkonoší, z Jizerských hor, i figura ženy před zrcadlem jsou z ruky ne náhodně experimentující, ale řízené citem i úvahou a ve stavbě obrysu a v modelaci barvou již předzvěstí Šímova vyhraněného malířského profilu.

Odhodlání být sám ukázalo se po několika létech velmi správným. Do Prahy se vrátil umělec důvěrně známý, ale jiný. Štěstí nového manželství oslunilo Šímu člověka; pod jeho teplem dozrálo v Šímovi umělci vše, co minulá léta do něj uložila. Bylo patrno, že překročil osudový předěl rozhodování a stanul na jeho druhé straně, odkud byla vidět umělcova zaslíbená země: poznání životní pravdy, vítězné vyrovnání se v tvorbě a síla moudrosti.

Přesídlení do Benešova u Prahy (1928) přivedlo jej do srdce středních Čech, do krajiny, jejíž skrytá krása našla v něm svého objevitele a nad jiné povolaného interpreta. Věnec pahorků s tmavými porosty na temenech náhorních planin, kučeravé lesíky rozběhlé mezi plástve polí staly se rámcem nové poloviny jeho života.

První byt s výhledem na krotkou zeleň gymnaziálního sadu i dům Středočeských tiskáren byl vystřídán vlastním rodinným domkem (1931) se zahradou svažující se k jihu a rozhledem na nízké homole kopců. Bylo to vlastní prostředí naplněné prací, smavou pohodou a kulturou ducha i života. Již samotná volba záběrů v této době je vyznáním Šímova lidského štěstí a spokojenosti z malířské práce, jejíž projev má výrazné obrysy a sytou barvu. Pohoda domova tlumočená v okouzlení vzrostlou a utěšenou zahradou je sice jedním z hlavních směrů Šímovy benešovské tvorby, ale zdaleka ne jediným. V obrysech svých pahrbků, chlumů a nechvátavých vod středočeská krajina byla jakoby stvořena pro Šímovu ohebnou, ale výraznou linii. Skutečnost podblanické přírody tak blízká jeho výtvarným představám byla jím uchopena ve své podstatě a přednesena ve výtvarném adagio martiale: nedramatická, prostá okázalého hrdinství, monumentální ve své mlčenlivosti.

Šímova prosvětlená paleta benešovského období uplatňuje se plnými tóny v barevné kantátě květů, v níž malíř vyznává svůj obdiv ke kráse, a nese ji jako radostné poselství lidstvu. Za krásou květu jde Šíma loukou, krajinou, vrací se rozkvetlou zahradou ke květinovému zátiší v domácím koutě. Ale jeho apotheosa krásy není samoúčelná. Kompozici je podřízena celá plocha obrazu a v jeho logické stavbě se tyčí jako hlavní věta symfonie architektura stromu (jaro 1934) velmi výraznou linií podepřenou barvou.

Výtečný kreslíř a bedlivý pozorovatel nemohl vyloučiti ze své práce karikaturu. Ani burácivá veselost, ani odhalující kritika nebyla jejím pramenem, ale rozmarný pohled na situaci, letmá úsměvná glosa událostí, laskavý humor. Ne četné a ne ostré Šímovy karikatury všímají si prostředí rodiny, vlastní osoby, kruhu přátel, v němž také ponejvíce kolují, provázejíce přání k novému roku a jiným příležitostem.

Víc veselé podarování než pěstovaný obor je karikatura Ladislava Šímy. Podána vždy s noblesou, zůstala převážně intimním záhybem v jeho umělecké práci, právě tak jako hudba. Neboť krokem stejně rozhodným, jakým se ubíral královstvím štětce, pohyboval se Šíma ve světě tónů. Toto bohatství umělecké osobnosti určilo jeho úlohu ve venkovském městě: stal se významnou složkou v jeho kulturním životě.

V létech okupace se vrátil k figuře. Jeho postavy kdysi akademicky statické měnily se vůlí a pílí umělcovou jakoby zbavovány kouzelných pout. Smělé a stále smělejší pohybové studie byly fixovány linií stále úspornější a proto vzácnější, linií energickou, byť vláčnou, která posléze (1940 – 1941) se stala jediným výkřikem; v němž křivka zlomu obsáhla úžas, bolest a zoufalství nad událostí historického významu (počátek války).

Šímův malířský projev, ať jde o výsledek pozorného studia nebo o úsilí otevříti nové obzory, ozývá se v mnohačlenném sboru „Mánesa“ a „Skupiny“ vždy spíš lyrickým, než dramaticky hrdinným tónem. Jeho dílo ve všech svých podobách vyšlo vždycky z hlubokého citu beze stop po sentimentalitě, z vědomí odpovědnosti noblesy myšlení i jednání, a rostlo skromností, která znala své místo a nikdy nepřekročila jeho hranice, ale beze zbytku je vyplňovala. PhDr. Ema Charvátová

Ladislav Šíma se narodil 12. července 1885 v pražské Libni. V letech 1904 – 1908 studoval na Akademii výtvarných umění v Praze u profesorů B. Roubalíka, V. Bukovace a F. Thieleho. Nejprve byl členem Spolku výtvarných umělců Mánes, v roce 1911 se připojil ke svým generačním druhům, s nimiž spoluzaložil Skupinu výtvarných umělců. Publikoval v Uměleckém měsíčníku a vystavoval na I. a II. výstavě Skupiny v Obecním domě v Praze (1912) a spolu s dalšími se účastnil výstav v Berlíně, Benátkách, Paříži, Stockholmu a Lausane. Na podzim téhož roku spolu s Hofmanem, Brunnerem, Špálou, bratry Čapky a Chocholem ze Skupiny odešel, vrátil se opět do Mánesa a od 1912 obesílal jeho spolkové výstavy.

V letech 1914 – 1917 byl povolán do armády Rakousko-uherské monarchie a účastnil se bojů na italské fronte. Po 1. světové válce na jaře 1919 odjel s malířem O. Koníčkem do Itálie, kde maloval pro Památník odboje místa bojů českých legií. Vznikl zde početný cyklus volně pojatých obrazů zvučné lokální barevnosti (Delta Piave, Vrchol Monte Grappy ad. obrazy uložené ve vojenském muzeu na Hradčanech). Na počátku 20. let odešel z Prahy a působil jako středoškolský profesor kreslení zprvu v Jilemnici (1922 – 1928). Jilemnický pobyt byl spjat s jeho prvním manželstvím. Roku 1928 se rozvedl a oženil nově s Boženou Kroupovou. Přestěhoval se do Benešova a působil na místním gymnáziu, kde jeho žákem byl také pozdější slavný český sochař, benešovský rodák Miloslav Chlupáč. Podílel se na návrhu vlastního funkcionalistického rodinného domu s ateliérem. V roce 1932 se stal členem benešovského Komorního sdružení a působil v něm jako pianista a organizátor kulturních, zejména hudebních akcí.

V roce 1942 byl ze zdravotních důvodů penzionován. Po roce byl společně s dalšími obyvateli své čtvrti z Benešova vystěhován německými okupanty, kteří v přilehlém prostoru vytvořili vojenské cvičiště. Dům mu byl zabaven a mnoho jeho prací poškozeno nebo zničeno. Válku přežil v Lázních Bělohradě, kde se po něm v Muzeu K. V. Raise zachovalo několik obrazů.

Po osvobození se vrátil do Benešova. Zemřel roku 1956. Pro oblibu jeho obrazů a zásluhy na rozvoji kulturního života pojmenovali Benešané jeho jménem secesní síň hospodářské záložny, ve které se začaly pořádat výtvarné výstavy a po skončení totality v něm vzniklo Muzeum umění a designu.

Někdejší mladickou výbojnost Šímy dotčenou vlivem Muncha, Cézanne, Deraina a částečně i kubismem transformoval po 1. světové válce hluboký vztah k přírodě a ke skutečnosti. Jeho tvorbu charakterizuje spolu s citem pro výrazové kvality barev kompozičně promyšlená derainovsky pevná obrazová stavebnost. Ve 20. letech, za pobytu v Jilemnici,se barevný kolorit tlumí, převažuje často symbolická úloha námětu. Nový obrat nastává až v době Šímova působení v Benešově, dochází k oživení barevné šály i modelační schopnosti expresivně hybné, tvar definující linie. Fauvisticky uvolněný malířský projev vázaný na vizuální reality nabývá na optimistické, živé notě i na stylizaci (Kvetoucí alej v Dubici, 1930; Tulipány, 1935; Cesta, 1937 ad.).

Ladislav Šíma samostatně vystavoval roku 1934 v Hradci Králové, v roce 1936 v Městském muzeu v Benešově a společně s J. Pečírkou roku 1942 v pražském Mánesu. Účastňoval se také známých Zlínských salonů (1936 – 1941). Po smrti mu byly věnovány výstavy v Benešově roku 1959, 1961 a v nově založeném Muzeu umění v roce 1991. Je zastoupen ve sbírkách umění v Liberci, Pardubicích, Benešově a Jihlavě. V Praze vlastní jeho dílo Galerie hlavního města Prahy, České muzeum výtvarných umění a Vojenské historické muzeum.

MN