Jiří Schniter

V románech Karla Václava Raise vystávají před námi postavy ušlechtilých vlasteneckých kněží, které naplnily své poslání lásky a obětavé péče o svěřené duše. Jednoho z takových mužů – Pátera Jiřího Schnitera - má dosud Bělohrad v živé paměti.

Být knězem znamená obětovat celý svůj život službě lidem, vydávat svědectví živé víry, ale být zároveň jako občan součástí společnosti. To si dobře uvědomoval P. Jiří Schniter, když ve svých dvacetičtyřech letech 2. května 1943 přijímal svátost kněžství v katedrále sv. Ducha v Hradci Králové, a když pak kráčel v slavnostním průvodu, uspořádaném v rodném městě na jeho počest...

Narodil se v Lázních Bělohradě 17. ledna 1919, v rodině krejčího. Jeho maminka se starala o čtyři děti. Jiří vystudoval klasické gymnázium v Novém Bydžově, pak kněžský seminář v Hradci Králové. Jako novokněz byl krátce kaplanem ve Vysokém Mýtě, v roce 1944 byl ustanoven administrátorem ve farnosti Svratka. S celým zápalem mládí se hned pustil do opravy kostela. V roce 1950 nastoupil na téměř tři roky do armádních Pomocných technických praporů. Pracoval těžce na výkopech pro stavby panelových domů. Přes všechny obtíže vojenské služby dostal vždy na Vánoce dovolenou, měl ve Svratce nemocnou maminku. Od roku 1953 působil jako administrátor v Karli, Čisté a Trstenci. Opět byla příležitost opravovat kostely, především jejich zchátralé střechy, jako obvykle s minimem státních příspěvků. Od roku 1970 prožil dvacetdva let v Poličce jako děkan a biskupský vikář. Také zde se projevila jeho nesmírná činorodost a pracovní aktivita. Kolem vysokého chrámu bylo postaveno lešení. Svým zápalem strhl P. Schniter i ostatní a lidé věnovali na opravy nejen peníze, ale také svůj čas, to vše za jediný rok od pokácení stromů do ukončení díla. Bez jakýchkoliv příspěvků, jen ze sbírek a darů, pořídili dokonce i zvony. Ty znějí svým nádherným kovovým hlasem z chrámu sv. Jakuba od roku 1983 také díky tomuto skromnému knězi z Bělohradu. Všude, kde páter Jiří plnil své kněžské poslání, se jeho dílu dařilo.

V roce 1992 odešel ze zdravotních důvodů na trvalý odpočinek do svého rodiště, a pokud mu síly sloužily, vypomáhal zde místnímu duchovnímu správci. V Bělohradě žije také jeho sestra Anna a jeho švagrová s rodinami. Páter Jiří Schniter byl člověk jemný a citlivý, v semináři psal i básně. Měl veselou, otevřenou povahu, byl upřímný - nepředstíral svatost, měl smysl pro humor a lidé ho všude milovali. I v Bělohradě si jistě pamatují jeho oblíbené úsloví: „To mě podrž, Ambroži!“

Byl knězem shovívavým a chápajícím. Velikou radostí jeho života bylo malování obrazů. Ještě za doby studií v semináři ho pozval akademický malíř Karel Vágner do Kameniček, později se spřátelil s akademickým malířem Jaroslavem Sodomkou. Pod vlivem impresionismu se snažil zachytit dojmy okamžiku.

„Jako kněz se dívám na přírodu jako na dílo Boží. Toto dílo je nedostižné, ale snažím se zachytit alespoň odlesk krásy...“ V jeho obrazech převládají zemité, syté tóny - pestrobarevné kytice květů, krajinomalby z Vysočiny, kterou si za léta působení tolik zamiloval, příroda kolem Bělohradu. Mezi obrazy žil, modlil se breviář, obrazy se staly druhou náplní jeho života. Každý z nich byl vázán s hlubokým prožitkem, proto z nich vyřazuje zvláštní kouzlo, radost a čistota. V bělohradském kostele měl P. Jiří Schniter své oblíbené místo vzadu, kde pravidelně sedával mezi farníky. Lidé rádi vzpomínají, jak jim na přivítanou s úsměvem podával ruku. Kdyby mu bylo dopřáno déle žít, jistě by oslavy 60 let jeho kněžství byly letos velkolepé. Zemřel 28. ledna 2000 ve věku 81 let. Zastavme se u hrobu tohoto opravdového, věrného kněze - a věnujme mu vděčnou vzpomínku a tichou modlitbu.

Antonie Vanišová