František Koubek

František Koubek se narodil 20. června 1912 ve Vodňanech, v jihočeském píseckém okrese. V roce 1931 maturoval na reálce v Praze, v roce 1932 na státní pedagogické akademii v Praze. Učit začal roku 1932 na základní škole v Kadani a pokračoval až do nástupu vojenské služby v roce 1935 na střední škole v Chomutově. Po příchodu z vojny vyučuje na škole v Žatci, až do záboru českého území fašistickým Německem v roce 1938. V Lázních Bělohradě začal učit v lednu 1939 a zůstal až do odchodu do penze v roce 1972. V letech 1945 – 47 vyučoval také výtvarnou výchovu na gymnáziu v Hořicích.

František Koubek kreslí a maluje od dob studií. Své výtvarné vzdělání si doplňoval na grafickém oddělení pražské Umprum a po roce 1945 studiem pěti semestrů u prof. Cyrila Boudy. Oblíbil si zejména dřevoryt a kresbu perem, ale stejně dobře ovládal také olejomalbu a akvarel.

Kreslil pro radost, ale nevystavoval. Toto předsevzetí porušil až na žádost veřejnosti v roce 1992 u příležitosti svých osmdesátých narozenin a v roce 2002 při své devadesátce.

Malíř a grafik František Koubek vykonal mnoho pro památku Karla Václava Raise - umělce i člověka. K Raisovým výročím vytvářel plakáty, obálky publikací, ilustrace, kreslil raisovské motivy do časopisů (např. skvělý „Hrobník Merta“ v časopise Pod Zvičinou, 1949). Účinná a pilná byla také jeho účast na aktivitách Raisova památníku v Lázních Bělohradě a při vydání znamenitého almanachu ke stým narozeninám spisovatele (1959). Koubkovy portréty Raise v dřevorytu i linorytu prokazují umělcovo grafické mistrovství.

František Koubek se dožil požehnaného věku 94 let. Zemřel 23. srpna roku 2006.

Výrazná osobnost bělohradské kultury, učitel a malíř pan František Koubek, byl se svým bohatstvím životních zkušeností moudrý, vyrovnaný, usměvavý a velmi skromný člověk. Elán a radost z dobře naplněného života i zajímavé umělecké práce mu mohou mladí závidět. Hovořit s ním bylo poučením i potěšením...

Pane Koubku, kolik je vám vlastně let?

Mně? Bude mi 89! Chtěl bych to dožít, pokud možno duševně a tělesně svěží, abych z toho života něco měl. Ale na druhou stranu - já zas na tom životě tak nelpím. Zdraví slouží, já se ani moc nepozoruju. Žiju normálně a když se nějaká nemoc ozve, myslím, že to poznám. Kolem mě chodí v Bělohradě spousta lidí, kteří nemají o nic zájem, než o hospodu, chlast a kouření. To já ne! Já musím pořád něco tvořit, pořád něco měnit.

Ten zájem člověka udržuje...

A to si lidi neuvědomují, oni si myslí, že když budou cvičit, že něco zachrání, že si prodlouží život. Ono ale záleží především na duševním životě. Na tělesném taky, pohyb je samozřejmě důležitý, ale není nic platný, jestliže mozek skomírá, když lidi nezaměstnávají mozek.

Někam do světa vás to netáhne?

Ne. Do ciziny ne. V téhle době, která je tak nejistá, nevíte, k čemu tam přijdete, nějaký blázen hodí bombu, jako na tom Blízkém Východě... Já mám doma krásné knihy, ve kterých si rád čtu, na ty nelituju peněz. Encyklopedie bible, to je nádherná kniha, v tom si rád listuju. Nebo Svatá Země, to jsou právě ty dějiny. To je ale spíš otázka lidská, z toho se může člověk poučit, že jeden den volali hosana! a druhý den ukřižuj!, když dostali nějaký peníz.

Pane Koubku, na čem teď pracujete? Vidím tady připravené barvy?

Když mám takhle volno a svítí sluníčko, tak si kreslím a něco maluju. Chystám se i na větší obrazy. Víte, hezky se pracuje, když takhle svítí slunce nebo při kávě... tady mám obrázky Byšiček, to je věčné téma a velmi vděčné. Ona se z toho stala taková móda, když někdo chce obrázek, tak vždycky chce Byšička. Mám je několikrát namalované. Mým nejoblíbenějším motivem na Bělohradsku jsou vesnice kolem. Hřídelec, Lány, Brtev, pak mám rád tu cestu na Vřesník, tohle je náves v Tetíně. Vidíte, tady si maluju k svátku čarodějnic.... to jsou takové moje skici. Já nechci, neumím zahálet, mám takové heslo - každý den něco. A mám rád veselé barvy.

Chystáte se k nějaké práci pro okolí?

Byla jste někdy v Hřídelci v kostelíčku? Podívejte se tam, jak je to vzornej kostelík. Ten je vymalovanej, taky nástropní malby, to ani v Bělohradě není. Je tam nová střecha. Starosta mi říkal - pane Koubek, udělejte tu křížovou výpravu do Hřídelce, ale já, když bych tam něco do Hřídelce udělal - a já bych jim rád udělal, tak ne celou křížovou cestu. To je moc. Stěžejní body - třeba když Ježíš se potkává se svou matkou nebo když Šimon mu pomáhal nést kříž, pak samozřejmě ukřižování, kladení do hrobu, takové ty dramatické momenty. Nebo Veronika s tou rouškou. Do kostelíčka už ne, tam se obrázek nevejde, ale takových pět obrázků křížové cesty na hřbitov.

A v Bělohradě?

Já rád pomůžu, když někdo přijde. Ale tady v Bělohradě je pomalu hanba něco dělat. To mě nejvíc mrzí, že někdo urazil hlavu sv. Blažeje, hlavu a ruku mu urazili, když šli z hospody. Ten svatý Jan Nepomucký - jeho hlava byla už asi třikrát v řece. Jeden týden postaví kašnu a ve čtvrtek je už zničená. Socha ženy mezi trafikou a ČSAD - říkal jsem, když to bylo čisté, když to bylo nové - prosím vás, natřete to, ale neposlechli. Jestli to takhle zůstane, hlava a ramena jsou už zelené, už v tom budou pracovat kořínky a tak dále, a za nějaký čas? Je to přirozené, socha stojí pod stromy.

Z jaké práce jste měl největší radost? Z betlému?

Ten betlém, to je takových patnáct až dvacet let práce. Mám z toho radost. Ale ještě ty figurky opravuju. Neodpovídají teď mé momentální představě. Betlém není nikdy hotový, to je věčná práce, vždyť já jsem to jenom k výstavě připravoval měsíc. Vystavoval jsem ho poprvé, to mě pan farář a pan starosta přesvědčili.

Z každé práce mám radost. I z té kapličky v Lánech.