Václav Březina
Od narození malíře Václava Březiny roku 1862 v Pátku nad Ohří uplynulo již mnoho let. Jeho otec Jan byl bratrem Karla Březiny, který nechal postavil hotel Zátiší v Lázních Bělohradě. Václav, skvělý krajinář, byl nadán vytrvalou pílí. Už jako hoch miloval přírodu a projevoval velké nadání. Ke svému cíli se houževnatě probojovával, přes skrovné rodinné prostředky. Své vynikající schopnosti si prohloubil studiem na malířské akademii v Praze, kde navázal upřímné přátelství s Antonínem Slavíčkem, a na akademii vídeňské. Že pro dobré náměty nechodil nikdy daleko, dosvědčuje vzpomínka jeho spolužáka. Když žáci dostali za úkol zobrazit hlavu s výrazem bolesti, Březina nakreslil před zrcadlem svou vlastní oteklou a ovázanou tvář - bolely ho totiž právě zuby. V krajinářské škole byl nejoblíbenějším žákem Julia Mařáka, ten mu zůstal po celý život otcovským přítelem. Oba milovali les a vodu a většinou malovali venku v přírodě. Roku 1888 byl Březina spoluzakladatelem spolku výtvarníků Mánes. Pomáhal Mařákovi při malování a zvětšování obrazů pro schodiště Národního muzea. Uspořádal řadu výstav a získal mnoho pochvalných uznání. O svatodušních svátcích roku 1906 představil veřejnosti v Mladé Boleslavi 61 obrazů. Roku 1905 se konala výstava v Lázních Bělohradě, za účasti více krajinářů, Březiny, Kalvody, Kuby... Bělohrad si Václav Březina zamiloval jednak jako rodiště svého otce, jednak pro jeho krásné okolí. Ve zdejší společnosti byl pro svou veselost a dobrosrdečnou povahu vítaným hostem. Pilně tu maloval, zejména v Bažantnici. Lesní zátiší, les v každém ročním období, jezírka, a hlavně břízy. Několik krásných Březinových obrazů visí v Raisově Památníku. Jako dobrý otec rodiny starostlivě pečoval o manželku Cecílii a dceru Marii. Zemřel 9. září 1906 v Jindřichově Hradci. Na přání rodiny byl převezen a pohřben v Bělohradě, několik kroků od svého obrazu Madony, který daroval do Bělohradského kostela z vděčnosti na otcovu památku. Po čase pak byly jeho ostatky vyzvednuty a převezeny na vyšehradský Slavín, kde odpočívá ve společném hrobě se svým učitelem a přítelem nejmilejším - Juliem Mařákem.
Březinův krásný obraz Panny Marie nechala Dr. Milena Černá zreprodukovat a vydala ho tiskem ve formátu malého obrázku s heslem „NAŠE BĚLOHRADSKÁ PANÍ“. V Bělohradě žila do roku 1920 Březinova matka a dosud zde žijí jeho vzdálení příbuzní. Antonie Vanišová
Václav Březina, syn ředitele školy, se na otcovo přání měl původně stát učitelem. Po absolvování akademického gymnázia studoval v letech 1880 – 82 na pražské Akademii výtvarných umění v elementární škole a přípravce Františka Čermáka. Po třech semestrech nespokojen s výukou založenou na kopírování daných předloh přešel do soukromé krajinářské školy L. Stephana (1883) a po roce do Vídně k Janu V. Kautskému (1884). Kautský, rodák z Prahy, naturalizovaný ve Vídni, dvorní malíř divadelních dekorací a krajinář si zde otevřel soukromou krajinářskou školu, kterou navštěvovali také někteří čeští adepti krajinomalby v době, kdy nebyla na pražské Akademii krajinářská výuka (od smrti Haushoferovy v roce 1866 do příchodu J. Mařáka v roce 1887). U Kautského se Březina seznámil s J. Mařákem, který s Kautským spolupracoval v letech 1870 – 71 na výzdobě později za 2. světové války zničené dvorany vídeňského nádraží Františka Josefa.
Roku 1885 se Březina z otcova rozhodnutí vrátil domů, vstoupil na stavební průmyslovku v Plzni, kde se připravoval na dráhu stavitele. Když byl Julius Mařák v roce 1887 povolán z Vídně na pražskou Akademii jako profesor nově otevřené krajinářské školy, stal se Březina jedním z jeho prvních žáků.
Po ukončení studií žil v Lenešicích v rodném Poohří, odkud pravidelně obesílal výroční výstavy Krasoumné jednoty v Praze, jejímž členem byl od roku 1899. Prahu navštěvoval zřídka a to jen v letech 1896 – 99, kdy na žádost už těžce nemocného Mařáka mu společně s B. Dvořákem a P. Mařákovou pomáhal s prací na výzdobě ochozu a schodiště Národního muzea. V letech 1899 – 1902 žil v Náchodě, odtud se přestěhoval do Mladé Boleslavi, kde si otevřel soukromou krajinářskou školu. V letních měsících často pobýval na pozvání starosty K. Merty a jeho choti v Jindřichově Hradci v Jižních Čechách. Tam roku 1906 nečekaně a předčasně zemřel ve věku čtyřiceti čtyř let.
Březina patřil k těm Mařákovým žákům, kteří nejvíce vycházeli z příkladu učitelova lyrického romantismu. Podobně jako on v uhlokresbách a olejích obměňoval neustále pohledy na lesní cesty, okraje lesa a březové háje v ranním slunci i podvečerním stmívání. Záběry na lesní skály, potoky, bažiny, vřesoviště, louky, pastviny a meze v proměnách přírodních období, v barvách jara, léta, podzimu i zimy byly jeho oblíbenými motivy, za kterými nejčastěji vycházel do okolí Mladé Boleslavi, Ratibořic na Náchodsku (cyklus Babiččino údolí), v posledních letech je vyhledával především v Jižních Čechách (Počátek jara, 1853; Skály, 1896; Podzim v bukovém lese, 1900). K nejznámějším Březinovým dílům patří rozměrný olej Tragédie lesa na Brance o větrné smršti (1902), uložený ve sbírce náchodské galerie.
Václav Březina měl samostatné výstavy v Náchodě roku 1902, v Jindřichově Hradci roku 1903, v Mladé Boleslavi roku 1905 a roku 1906 opět v Jindřichově Hradci. Účastnil se kolektivních výstav Krasoumné jednoty v Praze v letech 1889 – 1900 a jubilejní v roce 1908. V roce 1929 byly jeho práce vystaveny v Praze s Jednotou umělců výtvarných (Julius Mařák a jeho škola), v roce 1934 v Hradci Králové a v roce 1999 na výstavě Julius Mařák a jeho žáci v Národní galerii v Praze, v jejíž sbírkách je také zastoupen.
PhDr. Naděžda Blažíčková – Horová
